Bečvář, bednář

německy: Bender, Binder, Böttcher (bečvář), Büttner, Fassbinder (bednář), Schäffler
latinsky: Doleator, Doliarius, Vinctor
patron: *Sv. Urban z Langres*

Velkoobjemové nádoby se vyráběly z napařených prkýnek zpevněných obručemi. Škopky, vědra, díže, kádě pro domácnost, sudy pro pivo a víno.

K nabírání vody nebo uskladnění nápojů, se v našich krajích už od doby římské používaly nádoby skládané z prkének zvaných dužiny. Dřevo muselo být několik let vyschlé, teprve potom se přistoupilo k jeho úpravě za pomoci napařování a hoblování. Celou konstrukci držely pohromadě železné obruče, voděodolnost byla zajištěna vylitím horkou smolou. Ve středověku se od sebe oddělili bednáři a bečváři. Bednáři vyráběli nádobí pro běžnou spotřebu z měkkého dřeva, štoudve, škopky, vědra, máselnice, putny, necky atd. Bečváři vyráběli bečky a sudy z tvrdého dřeva zejména pro velkovýrobu piva a vína. Řada názvů jednotlivých nádob se uplatnila také v názvech dutých měr (bečka, vědro...)

Brusič

německy: Schleifer
latinsky: Acutiator, Cotiarius, Politor, Turbator
patron: *Sv. Lucie*

Brusič neboli šlejfíř brousil železné nástroje, což bylo třeba všude, ale jen chvilku. Proto šlo o řemeslo potulné a špatně placené.

Kovářem ručně vykované železné nástroje byly kvalitní a dlouho vydržely, nebyly však úplně levné, respektive nebylo to spotřební zboží. Kvůli tomu i kvůli intenzivnímu využívání bylo třeba nástroje sloužící ke krájení, řezání a stříhání poměrně často brousit. Profesionální brusiči neboli šlejfíři brousili na točivých kamenných brusech, proto někdy toto povolání vykonávali i mlynáři, kteří uměli kamenná kola vyrábět a hybné energie měli také habaděj. Potulní brusiči chodívali po jarmarcích (někdy s opičkou) nebo po domech s vozíkovým brusem na nožní pohon. Nevydělali si mnoho, i když práce bylo dost, takže někteří brusiči se specializovali třeba jen na břitvy.

Horník, havíř

německy: Berger, Bergmann, Hauer, Knappe, Kumpel
latinsky: Fodinarius, Foscator, Fossor, Metallarius, Metallicus, Mineralis, Montanus
patron: *Sv. Barbora, Sv. Prokop*

Coby vysoce kvalifikovaná síla, dopřávali si horníci už ve středověku zaměstnanecké výhody, které se staly samozřejmými až ve 20. století.

Těžba drahých kovů byla výsadou krále. Šlo tedy o dobře kontrolovanou a chráněnou pracovní oblast podléhající zvláštnímu řádu. Římské právo se k nám dostalo poprvé právě ve formě horního zákoníku. Proto se na horníky, nadto vysoce kvalifikovanou a žádanou pracovní sílu, vztahovala nebývalá pracovní ochrana. Měli nárok na minimální mzdu, původní pracovní doba byla jen šest hodin, nepracovali o nedělích a svátcích, dostávali zaplacené přesčasy, mohli žalovat svého zaměstnavatele. Existovalo pro ně zdravotní i životní pojištění, jelikož šlo o velmi izikové povolání. S postupným úpadkem těžby však o své výsady přicházeli. Rozvoj průmyslové těžby v uhelných dolech přinesl špatné zacházení a mizerné platy, od 19. století proto docházelo často ke stávkám.

Kolář, koloděj, nápravník

německy: Wagner, Stellmacher
latinsky: Aurigifex, Currarius, Currifex, Plaustrifex, Rotarius, Rotifex, Vehicularius
patron: *Sv. Kateřina Alexandrijská*

Kolář, jinak též koloděj či nápravník v minulosti zhotovoval vozová kola, vozy a další dřevěné součásti vozů, ale i jiné potřebné hospodářské nářadí.

Nahrazení kola z masivu tím loukoťovým si vyžádalo specializovaného výrobního oboru. Koláři se uplatnili zejména ve městech, která představovala dopravní uzly a centra obchodu. Vozy umožnily výrazně navýšit objem přepravovaného zboží. Na všeobecně špatných cestách byla však kola spotřebním zbožím, neustále se musela opravovat a vyměňovat. K vozu se vždy vyráběla všechna čtyři kola najednou ze stejného dřeva kvůli rovnoměrné váze. Kolář vyrobil hlavu (střed), špice (paprsky) a loukotě (ráfek), bez kováře se ale neobešel. Ten musel střed i celé kolo okovat.

Košíkář, košinář

německy: Korbmacher, Korbballspieler, Korbhersteller
latinsky: Corbo, Fabricans Cophinorum, Sportifex, Sportularius, Vietor, Vitor
patron: *Sv. Jan Evangelista*

Ze spletených prutů nebo trav se vyráběly nejen ošatky, koše a nůše, ale také podběráky, klepáče, rohože, ploty, metly a košatiny na vozy.

Košíkářství patří pravděpodobně vůbec k nejstarší výrobě nádob, první keramika nejspíš vznikla tak, že se koše omazávaly hlínou. Techniky splétání různých rostlinných materiálů patřily na vesnici k běžným dovednostem, dodnes se udržely v tradici pletení pomlázek, i když stejně samozřejmé bylo umět uplést koš. Často si pletení přivydělávali staří lidé nebo mrzáci, kteří nemohli zastat běžnou práci v zemědělství. Specializovaní košíkáři neboli košináři žili většinou u vody, kde rostly vrby, jejichž proutí bylo hlavní surovinou. Krom toho se však pletlo i z trav nebo dřevěných loubků.

Mlynář

německy: Müller
latinsky: Farinarius, Molendarius, Molendinator, Molinarius, Molitor, Molitrix
patron: *Sv. Kateřina Alexandrijská*

Mlynáři patřili k technické inteligenci, rozuměli obchodu, mechanice, počasí. Bohaté doklady jejich výsadního postavení lze najít v lidové slovesnosti.

Základní pracovní mechanickou energií byla ve středověku i novověku lidská síla, popřípadě síla domestikovaných zvířat (žentour). Byla sice snadno dostupná, ale její výkon byl malý a zásadním způsobem omezoval technologické možnosti ve výrobě. Jedinou výjimkou byly až do nástupu parního stroje mlýny, využívající buď vodní nebo větrný pohon. Z technického hlediska proto k mlýnům na mletí obilí můžeme přiřadit i katry (vodní pily), hamry (vodní kovárny) nebo olejny a stoupy. Je proto důležité si uvědomit, že mlynář nebyl jen výrobce mouky, ale zároveň jakýsi strojní inženýr, člověk s dobrými matematickými a přírodovědnými znalostmi a často také člověk sečtělý.

Pekař

německy: Bäcker
latinsky: Artocopus, Artopaeus, Craterarius, Furnarius, Panifex, Panista, Pistor
patron: *Sv. Florián, Sv. Klement, Sv. Vavřinec*

Chléb byl základem každodenní stravy. Na venkově se pekl doma. Ve městech se peklo několik druhů chleba a k tomu navíc další slané i sladké pečivo.

Nejen chlebem živ je člověk, což v materiálním smyslu znamenalo, že člověk se živil skoro výhradně chlebem. Nebyl však chléb jako chléb, ve středověku to mohlo znamenat jakékoliv pečivo a profesionální pekaři si také vždy zakládali na široké nabídce. Kvalita záležela na použité mouce, křemenný prach a otruby byly leckde nemilou, leč nevyhnutelnou přísadou. Na vsi se pekl chléb žitný, z pšeničné mouky se zadělávalo na koláče a buchty, i když nebyly tak sladké jako dnes, dokud nebyl běžně dostupný cukr. Ve městech vyráběli sladké pečivo caletníci a perníkáři (německy Pfeferkuchenbäcker, latinsky Artopiperista, Celtnarius, Libetarius, Pernicator).

Rolník

německy: Bauer
latinsky: Agricola
patron: *Sv. Isidor z Madridu, Sv. Prokop

Učení o trojím lidu bylo základním principem středověké společnosti, která se podle něj dělila na válečníky, kněží a venkovský lid, který živí své ochránce ve světské i sakrální sféře. Laboratores, třetí stav, ti co pracují, tím byli myšleni rolníci. Postavení rolníka mělo sice důležitý symbolický význam, ale i když se celá ekonomika tradiční společnosti odvíjela od půdy a zemědělské produkce, realita každodenního života byla velmi tvrdá. Stejně jako se dělila společnost podle majetku a výsad, také rolnický stav byl velmi různorodý a většinu v něm zaujímali ti nejchudší. V zásadě lze rozlišit ty, kdo měli vlastní usedlost a polnosti s větším podílem na obecní moci, ale většími povinnostmi vůči vrchnosti (sedláci, částečně chalupníci), ty kdo měli vlastní bydlení, ale hospodářství jim nestačilo k obživě (domkáři, zahradníci, podsedníci) a nakonec ty, kdo žili v nájmu (podruzi) nebo sloužili (čeleď, nádeníci).

Švadlena, dámská krejčová

německy: Schneiderin
latinsky: Sartrix
patron: *Sv. Lucie* (krejčí *Sv. Martin*)

Ve středověku muži nemohli brát míry ženám, vzniklo tak dámské krejčovství. Krom toho šily švadleny spodní prádlo a vyráběly oděvní součástky.

Na vesnicích bylo běžné, že oděvy šily ženy. Ve městech se švadleny oddělily od krejčích buď z důvodu dámských zákaznic, na které muž mistr nemohl "makat", nebo kvůli práci (zvláště spodní prádlo), kterou vykonávat nechtěli. Těžko bychom hledali jiné povolání, které bylo tak striktně rozděleno podle pohlaví. Dámské krejčovství se s rozmachem módy etablovalo, i když samostatné salony vznikaly výjimečně a teprve nedávno. Švadleny pracovaly povětšinou doma, případně u svých zákaznic.

Tkadlec

německy: Weber
latinsky: Textor

Tkaní bylo dobrým živobytím všude tam, kde nebyla tak úrodná půda. Rozptýlená manufaktura zářila z oken podhorských chalup dlouho do noci.

Ačkoliv se pro různé textilní materiály používala víceméně stejná technologie tkaní, musíme dobře rozlišovat mezi dvěma výrobními odvětvími, plátenictvím (len, konopí a později bavlna či hedvábí) a soukenictvím (vlna). Plátenická výroba převládala ve všech oblastech, z plátna se šily šaty, prádlo, povlečení, ubrusy, pytle, plachty. Typická byla vysoká míra ženské práce, zvlášť při přípravě vlákna. Dalším typickým znakem je výroba rozptýlená do jednotlivých venkovských domácností a to i v době, kdy už se zdejší výrobky exportovaly daleko za oceán. Jde o tzv. nákladnický systém, ve kterém obchodníci (faktoři) skupovali látky od samostatně pracujících tkalců. Získávání a příprava vlny byly náročnější a výroba se více centralizovala, tkalci vlny pracovali za mzdu a na konci 18. století u nás vznikají první manufaktury.

Zedník

německy: Maurer
latinsky: Murarius
patron: *Sv. Štěpán*

Zedníci se uplatňovali původně jen na větších stavbách a ve městech, jelikož na venkově si lidé často vystačili sami a v materiálu dlouho převládalo dřevo.

Kde byl dostatek, vystačilo si stavebnictví se dřevem. Kamenné stavby byly nákladné, což lze dobře vidět na počtu dochovaných památek ze středověku, jsou to církevní budovy, sídla šlechty a králů, měšťanské domy. Proto také profesionálních zedníků nebylo mnoho, na vesnici si lidé dokázali poradit sami. Jenže právě tím, že se dřevo používalo na všechno, některé oblasti se zcela odlesnily a bylo třeba najít dostupnou náhradu, kterou představovala cihla. K tomu můžeme v 18. a 19. století přičíst vliv městské módy, která proniká na venkov, kde si movití sedláci nechávají stavět zděné grunty. V této době pronikají do řemesla první stavební předpisy, což znamená především větší počet opravdu vyučených zedníků.